A byla to trefa do černého, protože i přes vrtochy počasí jsme od čtvrtka do neděle podnikli 4 skvělé túry a stanuli u tří vrcholových křížů.

Pohoří, kde se nachází popisované túry, má hned dva názvy – Villgrater Berge a Defferegger Alpen.

Velká variabilita oblasti

Na horské chatě je málokdy možnost vyrazit na túru do více světových stran. Při startech z údolí bývá akční radius větší. Daní za více možností ale bývá nižší nadmořská výška místa startu. Údolí Villgratental tento handicap nemá. Vrcholy dosahují od 2500 po 2900 m n.m. a převýšení túr je většinou kolem 1000 výškových, maximálně 1560 metrů (Hochgrabe).

Pokud zrovna nečíhá nebezpečí celoplošně na svazích všech expozic, vždy zde jde vybrat túru s nejnižším potenciálem rizika.

Stranou masového turismu

Tato oblast leží trochu stranou, kousek od hranic s Itálií. Nedaleké Sextenské Dolomity a Tre Cime  přitahují turisty jako magnet a zde je klid. Menší lyžařské středisko leží v nedalekém Sillianu v Hochpustertal.

Ausservillgraten, Innervillgraten nebo Kalkstein

V nadpisu jsou názvy pro 3 výchozí místa. Ausservillgraten je nejníže položený, serpentiami se vyšvihnete autem až na Oberwurzen (1710 m) a odtud zahájit výstup na Gabesitten (2663 m). Dá se ale dojet výš severním směrem, údolím Winkeltal a vyrazit na túry na Gölbner (2943), Regenstein (2886), Hochalmspitze (2795 m), Hochgrabe (2947 m) a Hohes Haus (2780 m).

Na dva posledně jmenované vrcholy vede trasa také z Innervillgratenu a k tomu ještě na Kesseberg (2580). Případně o kousek východněji lze podniknout túry na Rotes Kinkele (2754), Hochstein (2824 m), Riepenspitze (2752 m) a skoro třítisícový Großes Degenhorn (2937 m). Po severních svazích míří trasy na kopce Hochrast (2428 m) a Marchkinkele (2538 m).

Na Marchkinkele se chodí také z nejvýše položeného místa oblasti, vesnice Kalkstein. Do prudkého stoupání budete možná nuceni nasadit sněhové řetězy. Od hezké hospůdky vedle parkoviště začínají stopy také na Kreuzspitze (2613 m),  Toblacher Pfannhorn (2663m), Gaishörndl (2615 m) a Pürglesgungge (2495 m).

Sečteno a podtrženo – na svazích všech světových stran je ve Villgratenu na výběr z 20 skialpových túr.

Začínáme na Gabesitten

Z Ausservillgratenu otestujeme auto při výjezdu tuze vzdušnými serpentinami k nejvyššímu stavení. Stejně jako další dny vstáváme před pátou, protože náš režim dne diktuje předpověď počasí. Napadl čerstvý prašan a je krásné slunečné ráno. Sněhu je v lese málo a tak stoupáme po lesních cestách až na Mitterwurzeralm. Odtud po plochém hřebenu vedle lavinových zábran stále výš. Zastavil nás rychlý zvrat počasí, který přišel naprosto přesně jak předpovídalo Meteoblue. Před dobýváním vrcholu v mlze dáváme přednost sjezdu prašanem za solidní viditelnosti. Konečně jsme se po sérii firnových túr dočkali jemného prášku.

Na Kreuzspitze z Kalksteinu

O den později jsme na parkovišti první, vyrážíme v šest a ráno je luxusní. Sníh péřově nadýchaný a pod ním nebořivý firn. Bílá pohádka zasněžených větví modřínů a střech na chatách. Stáčíme se na široký jihozápadní svah, začíná pofukovat a modrá obloha pomalu šedne. Na širokém kopci si během výstupu mapujeme konzistenci sněhu pro sjezd. Vypadá to, že v dlouhé prohlubni budou mít včely med, jak by řekl guide Karel Kříž von Sölden. Místy byl, místy ne, každopádně když dorážíme na vrchol, jsme v mlze a k tomu difúzní světlo. Pomalu ukrajujeme metry sjezdu a motáme se v difúzce. Když už se dostaneme do pásma slušné viditelnosti, tak nás zradí sníh. Ranní prašan se proměnuje do nevlídné zvlhlé konzistence. Rakušané o takovém sněhu říkají, že je papig. Většina skialpinistů si toho dne přispala a tak potkáváme na konci túry desítky lidí, kteří teprve vyrazili do zajetí mlhy. V rámci podmínek jsme za takovou túru šťastní.

Hochstein uprostřed oblasti

Sobotní předpověď vypadá nadějně a tak jdeme štěstíčku naproti opět brzo ráno. Po silničce se autem vyšplháme ke statku Fürethof, o kousek dál je na kraji lesa parkoviště. Jsme rádi, že začínáme na sněhu, byť “výtah”, který vede po mýtině na cestu na Kamelisenalm, je notně poznamenaný táním. Sníh je ale zmrzlý, během masivního oteplení předešlého odpoledne notně sesedl a podobá se firnu. Pod sněhem se ukazují tmavé fleky, což je směs písku a prachu ze Sahary, které přivály jižní větry. Výstup je docela dlouhý, v sedle Öwenlenke  musíme překonat nepříjemnou převěj a víceméně po vrstevnici míříme severním směrem nad jezerem Remassee do dalšího sedla. Po plochém hřebenu jednoduše docházíme v silném větru ke kamenné mohylce na vrcholku Hochsteinu.

Rotes Kinkele jako přídavek

Při plánování túry jsme si na 3D mapě všimli, že by mohl být hřebínek mezi trasami na Hochstein a sousední Rotes Kinkele překonatelný. Při výstupu na Hochstein jsme obdivovali tento impozantní hřeben k vrcholovému kříži. Na haršajsnách jsme překonali 30 exponovaných metrů a pak opatrně po jednom sjeli do koridoru túry na Rotes Ginggele (na některých mapách je tento název). Ze západní strany byl naštěstí hřebínek schůdný na pásech až skoro na vrchol. Počasí není luxusní, ale pořád je slušná viditelnost, I když prach ve vzduchu dělá z celého dne černobílý film.

Epesní sjezd na Kamelisenalm

Za chvíli jsme připraveni na sjezd a ten předčí naše očekávání. Je dlouhý, prudký tak akorát a včerejší bordel v podobě saharského prachu nám viditelně označuje stopy našich předjezdců. Divíme se samotě, dnes naše trojice nepotkala ani živáčka. S klesající výškou stoupá euforie ze sjezdu a sníh pořád jede, jak si přejeme. Ani žádné boření kvůli teplu. Sedáme na lavičku krásného almu s kostelíkem a vychutnáváme si den se dvěma vrcholy.

Marchkinkele na dosah

Poslední den to vypadá, že nebudeme mít štěstí, v noci dole pršelo a předpověď je vachrlatá. Ale opět vycházíme v 6 a jdeme štěstí naproti. Vybrali jsme si Marchkinkele, kopec se členitým terénem a expozicí severní a severozápadní. Z Kalksteinu jdeme po mokré sněhové břečce, ale po půlhodině nás mile překvapuje čerstvý sníh. Počasí nadějně drží a tak obdivujeme okolní pocukrované hory a hlavně stěnu Marchenswand, po které se jde k vrcholu. V sedle na hranicích s Itálií sice nevidíme dolomitské stěny, ale pořád to vypadá, že to stihneme včas ke kříži. Živly ale míní jinak, na ostrém hřebeni se začíná rychle zatahovat a tak na nic nečekáme a prcháme dolů. Odlepujeme pásy a začíná hustě sněžit. Viditelnost je mizerná a tak si jízdu užíváme až v druhé polovině sjezdu, to už hustě prší.

Opouštíme Villgratental. Na statku pod vodopádem si balíme fidlátka a míříme domů – lijákem a mlhou…